Naše Paní stále bdí u opuštěného kláštera v　Alžírsku, jehož sedm obyvatel, trapistických mnichů, bylo v　květnu před sedmnácti lety odvlečeno a zavražděno. Jejich příběh byl později zfilmován pod názvem O bozích a lidech a říká se, že je to dosud nejlepší film o věrném a angažovaném křesťanském životě.

Potřebujeme dnes příklady pokorné odvahy a odevzdanosti, které nám tito mniši dávají. Navzdory výhrůžkám smrti se ze solidarity se svými muslimskými sousedy rozhodli zůstat. K　rozhodnutí došli bolestně, hledali ho celou duší a někteří nesouhlasili. Ale rozhodli se nakonec společně zůstat, ať se děje cokoli.

Byli to obyčejní lidé, moc se od nás nelišili. Šli si někdy vzájemně na nervy a byli nerozhodní. “Nebylo by lepší vrátit se domů do Francie a sloužit Bohu klidnějším způsobem? Co dobrého přinese naše smrt? Ve vlně násilného zabíjení nebude vražda několika mnichů nijak zvláštní.” Nevybrali si smrt – spíš jim přišla do cesty a oni se s　ní museli vyrovnat, aby neměli pocit, že zrazují tichého Boha, který byl jejich životní láskou.

Ve své závěti adresuje opat kláštera svou závěrečnou větu svému možnému vrahu: “V této poslední chvíli ti děkuji, příteli, který nevíš, co děláš… Pokud se tak zalíbí Bohu, našemu společnému Otci, kéž se jako šťastní lotři setkáme v　nebi.” Naše Paní s　touto modlitbou jistě souhlasila a po jejich posledním utrpení přivítala mnichy v　pravém domově.

Brian Grogan SJ