Každý člověk občas potřebuje aspoň chvíli „jen tak stát a zírat“, dívat se, naslouchat, dotýkat se, čichat nebo vychutnávat, co je kolem něj. V takových chvílích můžeme prohlubovat své vnímání života, často s neočekávaným výsledkem.

Naše „vnější“ smysly jsou propojené s „vnitřními“ smysly. Vnitřní vnímání je podle slovníku „schopnost vnímat dojmy“. Ty mohou být pozitivní, negativní nebo neutrální.

Termín spiritualita má podobný význam, ale spíš ve smyslu vnímání toho, co leží v jádru bytí. Nebo se dá říci ještě explicitněji, že vnímáme Boží přítomnost, která nás udržuje naživu, dává nám smysl a energii k tomu, abychom byli tím, čím jsme: jedinečně milovanými lidskými bytostmi.