… přiznávám, že mě osobní modlitba doprovázela po celá léta, vlastně neustále a obvykle denně. Často nebyla pečlivá, byla špatně připravená, uspěchaná atd. Ale také mi přinášela radost, hloubku, sílu a odvážím se říci, že i lásku. Tak to bylo zvlášť v tomto roce vážné nemoci, možná protože jsem měl čas a klid těšit se z Boží přítomnosti. Svatý Ignác z Loyoly překvapuje lidi tvrzením, že útěcha je normální a neútěcha neobvyklá. Vychází z toho, jak říká bible, že Bůh má v lidech zalíbení. Prostě mé každodenní tiché chvíle (nikdy nebyly nějak dlouhé, často kolem 30 minut) mi přinášely požehnání a připravenost k životu. A přece není snadné popisovat je a sdělovat druhým, co se při nich dělo. Obvykle jsem začínal usebráním. Dále jsem se opíral o Písmo. Nejčastěji jsem si vybíral jen jednu nebo dvě věty, tak aby se ve mně probudil smysl pro Boží přítomnost a přísliby. Někdy jsem s nimi prostě jen tak byl a nechal srdce kráčet svou cestou. Modlitba však nevede jen ke spočinutí, ale k pohybu, změně, proměně, a nakonec působením Ducha k lásce. V závěru jsem podle rady svatého Ignáce obvykle hovořil s Naší Paní nebo s Otcem nebo s některými svatými. Šlo o to prosit, abych dokázal konkrétněji přenést do života to, co jsem zahlédl při přebývání s Bohem v modlitbě.