Když vzpomínám na Michaela Paula Gallaghera (nedávno zemřelého irského jezuitu, teologa), vyvstává mi před očima jeho respekt k Bohu i k lidem. Hleděl na lidi s hlubokou úctou, s dostatečným odstupem, aby se lidé mohli cítit svobodní, a s dostatečnou blízkostí, aby s údivem vnímal jejich skrytou tajemnost. Úcta je protilékem zaměřenosti na sebe, protože údiv nad tím, s čím se setkávám, mi nedovolí točit se kolem sebe. Helen Keller napsala, že: „jediná věc horší, než slepota je mít zrak, ale nevidět. Michael Paul byl vizionář a hleděl dostatečně daleko, aby nacházel dobro i v neočekávaných situacích. Jeho smysl pro respekt byl spojený s intuicí, že v tom, co zažíval, bylo něco nezachytitelného slovy. To „něco“ byl Bůh, kterého hledal ve všech věcech, Bůh, jehož Slovo vyvěrá z hluboké studnice mlčení.

Excerpted from Wisdom at the Crossroads: The Life and Thought of Michael Paul Gallagher SJ by Thomas G. Casey SJ, (p.51)