Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den a ve spojení s tvým Synem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje svou oběť za záchranu světa, ti v něm nabízím své modlitby, práce, utrpení i radosti. Duch Svatý, který vedl Ježíše, ať je i mým průvodcem a dává mi sílu svědčit o tvé lásce. Spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve, to všechno přináším jako svou nepatrnou oběť zvláště na úmysly Svatého otce a našich biskupů:
Modleme se, aby pokrok v oblasti robotiky a umělé inteligence byl vždy ve službách člověka.
Prosme o přímluvu svatých za trvalý mír v Náhorním Karabachu.
Za kostelníky, ministranty, akolyty, lektory a farní rady – ať pod ochranou sv. Jana Nepomuckého každý naplno slouží na svém místě v církvi.
Všeobecný úmysl
Umělá inteligence nebude nikdy inteligencí v lidském slova smyslu. Inteligence nám může říci, k čemu je pro kladivo hřebík. Když někomu dáte do rukou kladivo, může všechno vidět jako hřebík. Robot potřebuje od člověka přesnou informaci. V souvislosti s umělou inteligencí se slovu inteligence přisuzuje něco, co nemá: je ve skutečnosti umělým informačním systémem. Ty jsou nástrojem vědy a techniky. Tyto systémy necítí jako člověk. Ruka a mozek jsou stále nejdokonalejšími a zároveň nejtajuplnějšími lidskými výsadami. Informační systémy jsou velmi působivé, umí znásobit účelovou lidskou racionalitu, schopnost člověka jít za svým záměrem. Člověk je i velmi křehká bytost, proto je důležité, aby si byl vědom rizika, které tyto cíle lidského umu skrývají. Čím mocnější nástroje člověk má, tím více musí rozlišovat, kam své úsilí směřuje: zda je skutečně ve službě jemu samotnému, bližním, a dokonce Bohu.
Evangelizační úmysl
Když papež František hovoří o válečných konfliktech, je diskrétní a nevyjadřuje hlučně „znepokojení“. Je však hlasem těch, jejichž hlas není slyšet. „Nezapomeňme na dění v Náhorním Karabachu, kde se ozbrojené střety střídají s chabým příměřím, přičemž se tragicky zvyšuje počet obětí, destrukce domů, infrastruktury a bohoslužebných budov, což stále masivněji postihuje civilní obyvatelstvo. Je to tragické. Chtěl bych znovu důrazně vyzvat zodpovědné představitele bojujících stran, aby co nejdříve zasáhli a zastavili prolévání nevinné krve. Ať se nedomnívají, že vyřeší konflikt násilným odporem, nýbrž zasadí-li se o upřímná vyjednávání za pomoci mezinárodního společenství.“ V roce 1923 historické území současného Náhorního Karabachu bylo přičleněno k Ázerbájdžánu. Podle arcibiskupa Arménské apoštolské církve Pargueve Martirosiána se nejedná o náboženský konflikt, nýbrž o neblahé dědictví arménské církve zničené za sovětského režimu. V současném konfliktu spatřuje pokus o třetí genocidu Arménů. Připomeňme, že v roce 2015 Arménská apoštolská církev svatořečila všechny oběti arménské genocidy, kterých je několik milionů. Arménská genocida začala 24. dubna 1915 hromadným zatýkáním arménské národní a kulturní elity – politiků, novinářů, duchovních, průmyslníků, lékařů, vědců a umělců v Konstantinopoli. Nelze ani opomenout stále rostoucí mocenské ambice Turecka, které se snaží obnovit vojenskou a politickou moc Osmanské říše (1299–1922). Tradice klade vznik Arménské apoštolské církve do doby působení apoštolů Tadeáše a Bartoloměje. Ověřitelné stopy existence křesťanských komunit v Arménii se objevují od 2. století. Svatý Řehoř Osvětitel (cca †328), misionář v Kappadocii a apoštol arménského království přivedl na začátku 4. století k víře arménského krále Trdata III. Hlava církve nese čestný titul katholikos. Důvod toho, že Arméni mohli přežít tolik bouří dějin, a dokonce i genocidu v roce 1915, kdy ztratili devět desetin své historické vlasti, musíme hledat v tajemství jejich silného přilnutí k vlastnímu jazyku a kultuře. Učinili z nich hlavní součást svá národní identity, bez ohledu na existenci či neexistenci vlastního samostatného státu. Můžeme dokonce tvrdit, že v arménské kultuře existuje něco, co bezesporu značně převyšuje politickou nedůležitost Arménie. Arménie je nejstarším křesťanským státem.
Národní úmysl
Sv. Jan Nepomucký je patronem těch, kdo se učí mlčet a mluvit na správném místě. Nejlepší odpovědí na nedostatek porozumění je diskrétní mlčení. Když žijeme ve farnosti a jsme pověřeni nějakou službou, nejsme jen pasivními členy. Víme, jak těžké je rozeznat, kdy je lépe mlčet, a kdy se naopak za naším mlčením skrývá pouhá zbabělost. „Díky zázraku slova víme, že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. Tváří v tvář tomuto tajemství – a cítíce zároveň onu pro nás téměř tvůrčí moc slova – pokoušíme se odnepaměti oslovit to, co je nám tímto tajemstvím zahaleno, a svým slovem to ovlivnit.“ (V. Havel) Sloužit věrně na svém místě v církvi je vždy dobrou školou, kdy mlčet a kdy mluvit. Dobrým slovem se služba znásobí, nevhodné slovo může i tu nejvznešenější službu pokazit.