Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den a ve spojení s tvým Synem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje svou oběť za záchranu světa, ti v něm nabízím své modlitby, práce, utrpení i radosti. Duch Svatý, který vedl Ježíše, ať je i mým průvodcem a dává mi sílu svědčit o tvé lásce. Spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve, to všechno přináším jako svou nepatrnou oběť zvláště na úmysly Svatého otce a našich biskupů:
Abychom se na přímluvu svatých Cyrila a Metoděje vzájemně uznávali a ctili jako děti stejného Otce, navzdory kulturním, náboženským nebo etnickým rozdílům.
Za církev v Africe, aby se přičiněním vlastních členů stala kvasem jednoty mezi národy a znamením naděje pro celý tento světadíl.
Ať v našich rodinách i farnostech vládne atmosféra LASKAVOSTI a vzájemného přijetí.
Naléhavý úmysl
„Kristus vstal z mrtvých!“ Těmito slovy si už od starověku křesťané ve velikonočním čase navzájem přáli: Christos voskrese! Voistinu voskrese! Tato slova vyjadřují velikou radost z vítězství Krista nad zlem a smrtí. Jsou potvrzením a svědectvím srdce naší víry: Kristus žije! On je naše naděje a nejkrásnější mladost tohoto světa. Vše, čeho se On dotýká, se stává novým, naplňuje se životem. On žije a chce, abychom žili! On je v nás, je s námi a nikdy nás neopustí! On kráčí s námi! Jakkoli bychom se vzdálili, po našem boku je Vzkříšený, který nás neustále volá a čeká, abychom začali znovu. Nikdy nemá strach začít znovu: vždy nám podá ruku, abychom nově začali. Když se cítíš starý kvůli smutku – smutek tě činí zestárnutým –, kvůli nevraživosti, strachu, pochybnosti a neúspěchu, On bude přesto u tebe, aby ti dodal sílu a naději. On žije, chce, abys žil, a kráčí s tebou (Postsynodální exhortace Christus vivit, 1-2). Jsme vděční svatým Cyrilu a Metodějovi, spolupatronům Evropy, kteří svými modlitbami, důmyslem a svornou apoštolskou námahou jsou nám příkladem a zůstávají i po více než tisíciletí inspirátory plodného dialogu, harmonie, bratrského setkání mezi církvemi, státy a národy! Kéž jejich zářivý příklad podnítí mnohé další, aby je napodobovali i v našich časech, a tak dali vzniku novým cestám pokoje a svornosti! (z úvodní promluvy papeže Františka na jeho apoštolské cestě do Bulharska).
Evangelizační úmysl
Korunka k Božímu milosrdenství je modlitba, kterou nám svěřila svatá Faustyna Kowalská. Je s ní spojen příslib pro toho, kdo se ji modlí: bude v krátké době ve svém srdci vnímat Ježíšovu přítomnost – mimořádný dotek jeho lásky – a zároveň jeho slovo, které bude odpovědí na nějakou jeho otázku nebo problém. Tato modlitba je pro nás příležitostí, jak mít účast na problémech těch, kteří nežijí v naší bezprostřední blízkosti. Afrika je bohatý světadíl a jeho největším, nejcennějším bohatstvím jsou mladí lidé. Stojí před možností dvojí volby – buď podlehnout těžkostem, anebo tyto obtíže proměnit v příležitost. Nejúčinnější cestou k tomu, abychom jim pomohli v tomto rozhodnutí, je investovat do jejich vzdělání. Pokud nemá mladý člověk možnost vzdělávat se, co bude moci dělat v budoucnosti? Modleme se za možnost vzdělání mladých lidí v Africe a za smírná řešení krvavých bojů mezi africkými státy a etniky.
Národní úmysl
V životě křesťanských manželů a rodiny vystupuje také další ctnost, která bývá v této době uspěchaných a povrchních vztahů značně opomíjena, a tou je něžnost (Amoris laetitia, 28). Papež František připomíná jednu z jejích forem: spojení věřícího s jeho Pánem vyjadřuje rysy otcovské a mateřské lásky. Objevuje se zde jemná a něžná důvěrnost, která je mezi matkou a jejím děťátkem, novorozencem, který dřímá v náručí své matky a vědomě se tulí k matce. Je to tedy důvěrný vztah vědomý, a ne pouze biologický. Proto žalmista zpívá: „Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně“ (Žl 131,2). Podobně můžeme myslet na jinou scénu, kde prorok Ozeáš klade Bohu coby otci do úst tato dojemná slova: „Když byl Izrael ještě chlapcem, zamiloval jsem si ho. Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky: byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst“ (Oz 11,1.3–4).