Podle Písma je modlitba rozhovor s Bohem. V praxi ovšem dochází k tomu, že se modlíme spíš slovy druhých lidí než vlastními. Sv. Terezie z Ávily vyjadřuje dlouhou tradici, když říká: „Modlitba není nic jiného než důvěrné přátelství, častá rozmluva od srdce k srdci s Bohem, o kterém víme, že nás miluje.“

Ignác z Loyoly navrhuje podobný postup v modlitbě, kterou nazývá „rozmluva“. Rozmlouvat znamená hovořit spolu. Je to povídání mezi přáteli. Ignác říká: „Představte si Krista, našeho Pána, jak před vámi visí na kříži a rozmlouvejte s ním… Rozmlouvat znamená hovořit tak, jak spolu rozmlouvají přátelé. Někdy žádají nějakou službu, jindy se obviňují z nějaké chyby nebo spolu sdílejí nějaké starosti a žádají o radu.“

Na jiném místě Ignác chválí to, co se odvažuje nazývat „důvěrnost s Bohem“. Měli bychom se odvážit vstoupit do takové důvěrnosti. Aby se přátelství prohloubilo, potřebují přátelé čas na sebe, čas na hovor a čas na naslouchání, čas poznávat své životy a své rozdílné hodnoty, postoje a preference. Podstatou přátelství je otevřenost. Přátelé se stávají zranitelnými. Ptám se: Přijmeš mě takového/takovou, jaký/jaká jsem? Budeš se mnou „zacházet opatrně a šetrně“? Zachovám si pod tvým pohledem svou důstojnost?